Šumava, poslední divočina v srdci Evropy. Šumava je v rámci Evropy mimořádným prostorem. Je tak rozlehlá, že stále ještě dost dobře nerozumíme všem přírodním procesům, které se v ní odehrávají. Máme ale příležitost je poznávat – díky vyloučení člověka z ovlivňování krajiny – alespoň někde. Šumavské lesy před několika lety výrazně poškodil orkán a následná kůrovcová kalamita. Kůrovec však byl odjakživa součástí šumavského horského lesa, lesníci mu pak přeměnou smíšených listnatých lesů na smrkové monokultury doslova prostřeli stůl. V hospodářských lesích je kůrovec pohromou. V horách je ale součástí přirozených dějů. Bez jeho působení by les z hor vytlačil nelesní druhy rostlin a živočichů a příroda by tak rapidně zchudla. Mnohahektarové souše, které můžeme na hřebenech hor vidět v současné době, rychle nahrazuje nový les. Estetika souší je zcela mimořádná, stejně jako množství zvířat, která jsou na suché a odumírající stromy vázaná. Naše generace má jedinečnou možnost zažít Šumavu právě ve fázi přirozené obnovy lesa, kdy se z vrcholů nabízejí jindy zarostlé výhledy a mezi kmeny suchých pahýlů doslova bují život. Šumava proslula svými ledovcovými jezery, kterých je na české straně hor pět. Ale po celých horách napočítáme stovky, možná tisíce dalších menších jezírek rašelinných. Patří k nim i největší rašelinné jezero ČR. Šumavskými horami prochází rys ostrovid a občas se objeví dokonce vlk. Žije zde poslední životaschopná populace tetřevů u nás a stavy vzácného datlíka tříprstého utěšeně stoupají. Šumavu nezničí ani vichřice ani kůrovec. Jediné ohrožení posledních fragmentů středoevropské divočiny představuje člověk se svými developerskými plány.
